Co je umění? Jaké má role?

Umění je projev duše, její tvořivosti. Přes uměleckou tvorbu se projevuje to, co si neseme jako kódy duše od Boha. Člověk musí mít neustále na paměti, že je komunikační víceúrovňová bytost a že jednotlivé komunikační úrovně jako je nadvědomí, nevědomí, podvědomí, vědomí a spirituální vědomí mají samostatné role v rámci umění a zároveň jednu celistvou roli. Dokonalým uměleckým dílem je proto to dílo, které je reprodukcí - otiskem - realizací jeho tvůrce v absolutní rovnováze všech těchto složek až do samotného díla. Dokonalé umělecké dílo musí v sobě nést všechny tyto komunikační úrovně. Pokud je v sobě nese, je toto dílo živé a celistvé, tudíž může plnit své role
v kontextu prostoru, ve kterém se nachází. Úroveň podvědomí obsahuje záznamy napříč časovou linií existence člověka, který dílo vytváří. Tímto je myšlena univerzální existence. Je proto rozdíl, kde se dané dílo nachází, protože role každého uměleckého díla je pokroková. Umělecké dílo má přinášet možnost propojení s Bohem, právě přes ty umělce, kteří mají všech těchto pět úrovňových složek v harmonii.

Proto role uměleckého díla je určitá konkrétní na planetě Zemi a jiná v jiných galaxiích, což je určeno okamžikem vzniku díla. Okamžik, kdy dílo vzniká, ovlivňují faktory prostoru a kolektivního kontextu, který je důležitý pro samotnou náplň uměleckého díla a jeho konkrétní roli.

Umělecká díla na Zemi v renesanci plnila jinou úlohu než ta, která mají přicházet na prahu Vodnářského věku. Přichází obroda lidského vědomí, tudíž v této době není možné uznávat jako celistvé umělecké dílo např. umělce, který neprošel obrodou vědomí a jeho vědomí je zatížené z hlediska vztahu sám k sobě. Takové dílo nemůže být celistvé a je prázdné. Nemůže být vodítkem pro ostatní, kteří potřebují dojít do obrody lidské mysli a posléze v dalším stadiu této obrody propojit veškeré své vlastní komunikační úrovně. Umělec nebo umělecké dílo tudíž nebude posuzováno jen z hlediska estetického či filozofického, ale z hlediska své celistvosti. Tato celistvost se pozná tím, že např. ve výtvarném umění jsou tyto obrazy mnohoprostorové, mnohovýrazové a vedou do uvnitřnění člověka. Člověk se díky nim propojuje sám se sebou a cítí se celistvý. Přichází mu myšlenky, které v jeho normálním stavu není možné obdržet díky zatíženému stavu vědomí. Dá se říci, že takovéto obrazy jsou komunikátory mezi duší člověka a světy, které si nese ve vzpomínkách ze své vlastní existence. Tím se napojuje na paměťové záznamy své duše. Tyto záznamy ho povzbuzují a procitá ze spánku, ve kterém se nachází jeho jednotlivá těla. Duchovní složka se transformuje a přizpůsobuje se nově nabytým - nově rozpomenutým vlastním záznamům, které přišly ze spirituality (vědomí duše) až do vlastního vědomí (vědomí mysli). Tím se toto umělecké dílo stává vodítkem pro vlastní vývoj a
dosažení harmonického vztahu sám se sebou, proto z hlediska vizuálního umělecké dílo musí plnit roli harmonickou. Disharmonie je nepřípustná. I abstraktní díla musí mít harmonický charakter, tudíž musí duši nalaďovat a ne ji rozlaďovat.
V hudbě se umělecké dílo tohoto typu bude projevovat nenápadně. Melodie nebudou okázalé, ale střídmé i přesto, že může být jako výrazový prostředek použit vícehlas, a to jak hudebních nástrojů, tak lidského hlasu jako takového. Jednoduché hudební motivy až sférického charakteru budou pozvedávat hlavně ducha (nevědomou komunikační úroveň), protože zvuk jako takový nese prvky mužského potenciálu. Hudba blízké budoucnosti je tedy kosmická. Ostatní formy umění nebo typy umění jako známe dnes budou pouze doplňkové. Vrátí se svoboda v tvořivosti i projevu. Ustoupí ovládací programy, které svazují lidský hlas, pohyb těla a i naši mysl. Typy umění, které vyžadují technickou dokonalost projevu např. balet, opera atd. budou pozapomenuty. Lidé se navrátí k přirozenosti. Přirozená forma pohybu i zpěvu nás povede zpět do nitra. Sebeovládací programy zaniknou.

Mgr. Hana Antonínová